23. 9. 2011

Vykouřit stojan

Ne, nebojte se. Nemám na mysli odříznout kus stojanu na dýmky, rozemlít jej a nějak potom nacpat do dýmky. Mám na mysli tohle: Brát postupně jednu dýmku za druhou podle toho, na kterou mám právě chuť. Po dokouření je rozebrané nechám někde ležet, aby pořádně vyschly. Postupně jich ve stojanech ubývá a nakonec zbyde jenom pár. Teď je tedy řada na nich. Většinou náročné aristokratky nebo jinak problematické dýmky. Nebo prostě měly minule smůlu, špatně jsem je nacpal, a teď jsou za trest dlouho na střídačce. Ale odpustím jim a zkusím je znovu zapálit. A teprve když si i z poslední zakouřím, vrátím je všechny do stojanu a můžu začít zase od začátku. Volnost, rovnost, bratrství (mezi dýmkami a jejich kuřáky) – nebo jak to je.

Teď mi napadlo, aby si to někdo nevykládal tak, že všechny dýmky vykouřím naráz. Probůh to ne! Vždyť za den stihnu tak jednu nebo dvě. Takže celý stojan, respektive všechny stojánky mi zaberou několik týdnů.

21. 9. 2011

Flake

Flake [flejk] neboli plátek je způsob řezání tabáku. Cituji z knihy M. Schulze „Život s dýmkou“: „Vzniká z perníkovitých plátků hydraulicky slisovaného tabáku, které jsou pak nařezány na proužky, z nichž se opět odřezávají plátky, které se svými rozměry hodí do malých vzduchotěsných dóz – a tak se i prodávají. Tento postup zaručuje dlouhodobé uchování aromatu i vlhkosti. Tabákové vločky (řekněme spíš plátky) se musí před nacpáním rozemnout a uvolnit.“
Napřed jsem zkoušel držet se návodu, který jsem si přečetl na webu firmy Mac Baren. Tam se doporučuje plátky několikrát ohnout, ale nerozmělňovat, a tak je nacpat do dýmky. Moudře radí jeden a půl plátku, což se mi zdálo na normální hlavičku dýmky málo. Vzal jsem tedy dva plátky, ohnul je podle návodu a nacpal. To jsem si dal! Zkusil jsem to ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Lhostejno jak opatrně jsem kouřil, dýmka byla jak zalitá betonem, tabák hořel nevypočitatelně a ke konci jsem už fakt nemohl; byl to zkrátka očistec.
Takhle nařezaný tabák při hoření nabobtná, takže se dýmka nedala „utáhnout“. Ještě předtím se nedala zapálit. Nakonec se nedala dokouřit. Dva plátky byla koňská dávka, kterou jsem kouřil hrozně dlouho. Začátky s tímhle tabákem byly zkrátka krušné.
Potom jsem zkusil jeden plátek nejprve rozemnout a teprve potom nacpat do dýmky – a najednou šlo všechno dobře. Nakonec jsem dal nejdrobnější části, aby dýmka šla dobře zapálit. Odhořívala rovnoměrně, přiměřeným tempem a ani dokouření nebyl takový problém. Pomalu přicházím tomuhle tabáku na chuť, ale musel jsem nejprve projít „přijímačem“.

Dodatek po zhruba měsíci: flake hoří pomaleji než ready rubbed tabáky. Proto se hodí lépe do menších hlaviček, jinak zažijete „nekonečný příběh“. Nakonec tenhle druh tabáku vždycky před nacpáním rozdrobím a teprve potom lehce nacpu. Stejný tabák chutná z různých dýmek jinak, což souvisí s tím, co se v dýmce kouřilo před tím a možná i se samotnou dýmkou, jak umožní tabáku rozvinout chuť, ale to už se pouštím na tenký led.

Dodatek po 3 měsících: Zkusil jsem použít metodu stříhání plátku flake na čtverečky a zatím mi to přijde jako nejlepší způsob, jak flake nacpat! Napřed jsem to zavrhnul, ale znovu vidím, že než něco smetu ze stolu jako blbost, měl bych to napřed vyzkoušet.

Dýmka-dělnice

Mám rád dýmky-dělnice. Ptáte se, jaké to jsou? Jsou to ty obyčejné dýmky, ze kterých člověk kouří nejraději. Prostě ji popadnu ze stojánku bez velkého přemýšlení - ruka po ní sáhne automaticky. Spíš se musím brzdit, abych nebral stále tu samou. Vím, který tabák do ní nacpat. Není to žádný mimořádný tabák, je to takový tabák-chleba, na který jsem si zvykl, protože mám rád jeho obyčejnou chuť, dobře hoří a nezlobí. Mám taky dýmky-aristokratky, ale s těmi je potíž. S jednou jsem se vyfotil. Ostatně na focení jsou jako stvořené. Už když je beru do ruky, tak si nejsem jistý jak to dopadne. Vyžadují příliš pozornosti a péče. Když jim ji nedám, dokážou se i pomstít. Pak mám dýmky, které představují střední třídu. V Anglii by je ještě rozdělili na Upper Middle Class a Lower Middle Class. Kouřím z nich častěji než z aristokratek, ale když je nechám měsíc zahálet, vůbec mi nescházejí. Mají tu výhodu, že se dožívají nejdelšího věku. Dýmky-dělnice, které musejí těžce pracovat, odcházejí jako první. Už si nevzpomenu, kolik takových dýmek jsem vyhodil nebo někde nechal. Nechutnaly mi už - překouřily se. Měly ohryzaný náustek a byly levné nebo ne příliš drahé. Teď mi je líto, že jsem je vyhodil, ale to už se nedá vzít zpět. Hlava vždycky říká: Vem si aristokratku a nacpi do ní nějaký mimořádný tabák! Srdce říká: Vezmi si dělnici a nacpi ji obyčejným tabákem. Jestli, jako já, koukáte po aristokratkách, tak se mějte na pozoru. Střední třída je lepší, ale k srdci vám zvlášť nepřiroste. Jenom dýmky-dělnice vás budou věrně doprovázet. Tolik už vím, že dýmka by měla především sloužit.

6. 9. 2011

2. 9. 2011

Peterson: University Flake

Ono umět získat informaci - na internetu nebo někde jinde - o tom, co je nejlepší, ještě neznamená, že je to nejlepší také pro mě. Člověk může snadno přestřelit. Ve snaze být ten nejchytřejší můžu - i když mám dobré úmysly - nakonec dopadnout jako hlupák...

Budu se držet přirovnání ke karate, protože je mi nejbližší. Tedy tenhle tabák z dílny Petersona je podle mého taková kata Unsu. Tuhle katu by měli cvičit jenom držitelé vyšších černých pásů. Já se k tomu s největší pravděpodobností nikdy nedostanu. Pro nižší stupně to podle mého nemá cenu. Je pro ně přínosnější cvičit nižší katy. A stejně tak tenhle tabák je jen pro opravdové mistrovské kuřáky dýmky, kterým já rozhodně nejsem. Pustím-li se do něj, je to nerovný zápas, ve kterým nade mnou tabák zvítězí na celé čáře. (To byly začátky.)
Když si lámu hlavu nad tím, který tabák je nejlepší, což samotné je pošetilost, tak to nakonec zjistím, pokud tomu věnuji dostatek času, stejně jako vymyslím, která kata je opravdu vynikající a nejtěžší. Potom je ale otázka, jestli jsem taky tak dobrý, abych ji mohl cvičit, respektive - přepnu-li na tabák -, abych ten tabák dokázal s požitkem kouřit. (Začátky jsou těžké.)

Posunu-li to do obecné roviny, pak intelektuální řešení nějakého problému automaticky neznamená, že jsem schopen ho vyřešit i v praxi. Stokrát omílaná pravda. Získá-li intelekt určitý náskok, což se v dnešní době zahlcení informacemi stává poměrně často, jak to asi dopadne? V praxi se neosvědčí. Křehký intelektuální domek z karet neustojí nápor reality - a zákonitě se zboří.
No a to je celé: někteří (jako já) by měli raději cvičit katy Heian, a kouřit Original Choice od Mac Barena, který mimochodem vůbec není špatný. Spíš je vynikající (jen trochu monotónní, což dodávám až dodatečně). Tabák University Flake bych měl přenechat mistrům, kteří to s ním umějí. Anebo to zkoušet, ale nepřehnat množství a rozmělnit.

Dodatek po delší době: Potíž byla asi také v tom, že jsem ten tabák neuměl nacpat, respektive jsem vzal nesprávnou dýmku. Když jsem ho málo rozemnul a nacpal příliš těsně do dýmky s úzkou komorou, tak mi špatně hořel a stále zhasínal. Když jsem ho rozemnul víc a nacpal volněji do dýmky se standardní komorou (20x40 mm), tak hořel přímo ukázkově. Zatím je jeden plátek až až. Jednou jsi dole, jednou nahoře...